It won't be the same

30. ledna 2013 v 19:01 |  Moje kecy
Achjo, škola na p***. Psali jsme z matiky, hodně zajímavé. Zejtra je sice vysvědčení, ale máme stejně 7 hodin a normálně se učíme. Gympl zasranej. Teď se ukazuje a já konečně začínám chápat, jak to bude za rok blbý. Kámoška se dostala na soukromou konzervatoř v Praze. Bude tam i bydlet. No, měla jsem s ní sedět, chodit s ní do školy a ze školy a přežívat tenhle šílenej ústav..jenže ona si začala konečně plnit svůj sen..a já si řikám, nejsem blbá? Sakra co kdybych se měla líp, kdybych byla někde, kde mě to baví a prostě dělat to, co mě naplňuje. ..jo, závidim jí. Prostě, už si tam budu najednou v tý třídě připadat ještě víc sama než teď.
Kromě toho, i ostatní odejdou jinam, budou někam dojíždět, a najdou si nový přátele a na ty starý zapomenou. Takže budu úplně "forever alone"..a to mě docela děsí. Už to nebude jako dřív, asi už nikdy a bude to jenom horší.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pro dnešek jsem si vybrala tuhle knížku s povídkama. Je jich tam asi..9? Nevím, leží mi na stole, ale sem líná se tam podívat. Nejvíce mě zaujala povídka N. Ten děj se těžko vysvětluje, je to o jednom muži, který chodí k psychiatrovi, kde se mu vyzpovídá. Trpí psychickou poruchou že musí všechno počítat, rovnat do kruhů a diagonál a musí si na věci sahat, aby se ujistil, že jsou skutečné. Vždy musí napočítat sudý počet, neboť lichá čísla jsou podle něho špatná, věci na stolku musí být přesně umístěné a když vypne troubu, musí si ještě třikrát sahnout na vypínač a ujistit se. Tohle všechno začalo když poprvé vstoupill na Ackermanovo pole. Na tom poli je něco špatně. A je tam sedm velkých kamenů (něco jako Stonehenge), jenže, když se na ně podívá skrz hledáček fotoaparátu, je jich tam osm. Co je vlastně realita?
A tím to ani zdaleka nekončí, ale víc prozrazovat nebudu. Ještě ukázka↓↓↓
Minul jsem malu ceduli přibitou na strom. ACKERMANOVO POLE, ZÁKAZ VSTUPU, stálo na ní. Pak se stromy rozestoupily, nejdřív nalevo, pak napravo, a byl jsem tam. Vzalo mi to dech. Sotva si vzpomínám, jak jsem zhasl motor a vystoupil, ani se nepamatuju, že jsem popadl foťák, ale musel jsem to udělat, protože jsem ho měl v ruce, když jsem se dostal na okraj pole, a popruh a pouzdro na objektivy mě tloukly do nohy. Zasáhlo mě to tam do srdce i duše, můj obyčejný život nadobro skončil.
Realita je mystérium, doktore Bonsainte, a všední tkanivo všeho kolem nás je látka, kterou přes ni přetahujeme, abychom zamaskovali její jas i temnotu. Myslím, že tváře mrtvých zakrýváme ze stejného důvodu. Vidíme tváře mrtvých jako jakousi bránu. Před námi je zavřená..ale víme, že pořád zavřená nebude. Jednoho dne se před každým z nás rozletí dokořán a každý z nás jí projde.
Ale jsou místa, kde se ta látka prodře a realita zřídne. Tvář pod ní prosvítá...ale není to tvář mrtvoly. Skoro by to tak bylo lepší. K takovým místům patří i Ackermano pole a není sakra divu, že majitel tam přibil ceduli ZÁKAZ VSTUPU.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama